tučňák
Vybrat další barevné schéma
VýchozíZelenýModrýČernýZlatý
opona
opona

google


Seriál o Linuxu, třetí díl

V minulém díle seriálu jsem vyjmenovala, na co všechno se dá počítač vybavený operačním systémem Linux použít. Jednou z možných aplikací je linuxový počítač sloužící jako intranetový či internetový server. Začneme tím jednodušším: v tomto díle se dočtete, jak ve vaší domácnosti nebo firmě vytvořit funkční intranet. V příštím díle věnovaném Internetu si potom ukážeme, jak tuto síť připojit k Internetu.

Tento díl seriálu je určen čtenářům, kteří již nějakou drobnou zkušenost s Linuxem mají. Nebudu proto dlouze popisovat, jak přesně se v Linuxu instalují programy či balíčky, nebo kdo je to uživatel root. Zbytečně bychom odbíhali od tématu.

Přesná definice pojmu intranet asi neexistuje. Jako intranet se většinou označuje vnitřní síť nějaké firmy či instituce, která využívá internetové protokoly a služby. Jednotliví zaměstnanci si tak mohou posílat e-maily nebo prohlížet firemní stránky, aniž by museli být připojeni k Internetu. Není nijak určeno, kolik počítačů musí být v intranetové síti propojeno: mohou být klidně jen dva nebo naopak stovky. Celá síť může být připojena k Internetu a ve většině reálných případů také k Internetu připojena je. Z venku však není vidět celá: zpravidla je viditelný jen server, který zajišťuje připojení a ostatní počítače zůstávají skryté.

Máte-li doma více než jeden počítač, je domácí intranet příjemným zpestřením. Až se nabažíte možnosti objednávat si večeři e-mailem, můžete vytvořit dětem pokusný web server, na kterém se mohou vydovádět.

Všichni, kdo se nemohou dočkat, až se opravdu připojí k Internetu, mohou brát tento díl jako malé cvičení. V klidu a bez stresu si vyzkoušíte nastavení DNS, mailu i www serveru. V příštím díle tak budeme mít mnohem méně práce.

Co potřebujete

Vytvořit Intranet s Linuxovým serverem je poměrně jednoduché a nevyžaduje to příliš vysoké investice. Všechny počítače, které chcete vzájemně propojit, musí být vybaveny síťovou kartou a operačním systémem schopným pracovat s TCP/IP (což umí jak Linux, tak i Windows). Stačí tedy dokoupit síťové karty a kabely. Máte-li na jednotlivých počítačích různé operační systémy, nevadí. Podobně jako v Internetu, i intranet mohou využívat uživatelé různých operačních systémů současně.

Počítač, který bude tvořit server, nemusí být žádný zázrak. Na hardware počítače neklade Linux nijak vysoké nároky. Rozhodně nemusíte kupovat nějaký super rychlý server. V menších firmách, vybavených zhruba deseti až dvaceti počítači postačí libovolné i starší PC. Doma na hraní potom bohatě stačí stará 486, kterou vám bylo líto vyhodit. Počítač by měl mít dostatek operační paměti (podle velikosti sítě, 32MB u serveru jen pro několik počítačů postačí), dostatečně velký pevný disk, aby se na něj vešly stránky a pošta uživatelů. Kapacita dnes prodávaných pevných disků vysoce převyšuje nároky serveru, postačí klidně i 1-2 MB. Pokud na serveru nepoběží nějaká složitá aplikace tvořící firemní informační systém, nepotřebujete nijak zázračně rychlé disky (rozhodně postačí IDE). V serveru pochopitelně musí být síťová karta. Linux dnes podporuje většinu běžně používaných síťových karet, novější distribuce je při instalaci automaticky detekují.

Vzhledem k tomu, že Linux je možné spravovat pomocí vzdáleného přístupu, můžete teoreticky server po instalaci umístit někam do temného kouta a ani jej nemusíte vybavovat grafickou kartou či monitorem. Přesto je lepší alespoň v prvních dnech k serveru nějaký (byť starší) monitor připojit, abyste mohli průběžně stav serveru kontrolovat.

Co je nutné pro hladký chod intranetu vykonat

Intranet funguje přesně stejně jako Internet. Počítače mezi sebou komunikují vlastním jazykem, protokolem TCP/IP. Každý počítač má svou číselnou IP adresu. Abychom si nemuseli pamatovat čísla, existuje služba pro překlad čísel na normální jména. Na serveru proto budeme muset rozběhnout DNS neboli domain name server. Intranetové webové stránky jednotlivým uživatelům nabízí webový server. My použijeme server Apache, který je jednak součástí Linuxu a kromě toho je jedním z nejlepších webových serverů vůbec. Aby si mohli uživatelé dopisovat, musí na serveru na jejich dopisy číhat nějaký poštovní server. I jeho nastavení si ukážeme.

Na server nemusíte instalovat žádný speciální Linux. Každá z distribucí obsahuje všechny potřebné programy a nástroje. Pokud server opravdu umístíte bez monitoru do nějakého odlehlého koutu, nemusíte instalovat ani grafické rozhraní. Většina distribucí je dnes vybavena inteligentním instalačním programem, který vám s instalací výrazně pomůže. Potřebujete mít nainstalované tyto programy: webový server Apache a program sendmail.

Adresy a jména neboli DNS

IP adresa počítačů je tvořena čtyřbajtovým číslem. Zapisuje se jako čtyři číslice oddělené tečkami. Jednotlivé číslice jsou vždy v rozsahu 0 - 255. Podle toho, jakým číslem adresa začíná se rozlišuje několik tříd adres. Navíc existuje několik speciálních adres vyhrazených pro experimenty, se kterými se na Internetu vůbec nesetkáte. Jsou to adresy začínající na 192.168 (přesněji adresy v rozsahu 192.168.0.0 až 192.168.255.0) a sada adres v rozmezí 172.16.0.0 až 172.32.0.0.

Pro přidělování číselných IP adres existují přísná pravidla. Při připojování k Internetu není možné použít libovolnou adresu, která vás právě napadne. Aby nedošlo ve světě ke konfliktům, musí vám nejprve adresu přidělit nějaká zodpovědná osoba. U intranetu je tomu jinak: protože je vaše síť oddělená od zbytku světa, můžete si zvolit adresu libovolně. Stejné je to se jmény domén a počítačů: jméno domény musí být nejprve zaregistrováno, chcete-li se připojit k Internetu. Dříve se doporučovalo použít již při tvorbě intranetu skutečné IP adresy, abyste neměli problémy s pozdějším připojováním k Internetu. Dnes je to trochu jinak: IP adres ubývá, zato počítačů připojených do Internetu přibývá. Pravděpodobnost, že vám někdo jen tak (a za rozumnou cenu) přidělí pro firmu vybavenou dvaceti počítači dvacet samostatných IP adres není příliš vysoká. Chcete-li navíc svůj intranet i po připojení k Internetu před zbytkem světa skrývat, není vhodné používat skutečné adresy. Doporučuji proto pro intranetovou síť zvolit adresy uvedené v předcházejícím odstavci. V příštím díle seriálu si ukážeme, jak intranet bezpečně připojit k Internetu.

Dále se musíte rozhodnout, jak budou vypadat slovní adresy počítačů zapojené ve vaší intranetové síti. Tyto adresy jsou stejné jako v Internetu: obsahují doménová jména oddělená tečkou. Chcete-li se připojit k Internetu, doporučuji zvolit doménové jméno stejné jako je vaše registrovaná doména (dejme tomu, že je to www.firma.cz). Jednotlivé počítače můžete pojmenovávat libovolně, omezeni jste jen zásadami pro vytváření doménových jmen: název může obsahovat písmena bez diakritiky (velká a malá písmena se nerozlišují), znak podtržítko a znak pomlčka. Většinou se doporučuje nesvazovat příliš jména jednotlivých počítačů se jmény jejich uživatelů: zaměstnanci přicházejí a odcházejí, ale síť zůstává. Proto je dobré zvolit nějaký jiný systém. V ukázkách v článku budu postupně vytvářet intranet pro doménu firma.cz, jednotlivé počítače pojmenuji pc1, pc2, pc3 atd. Server se bude jmenovat server. Kromě toho serveru přidělíme ještě nějaká další symbolická jména pro jednotlivé služby: dns, www apod. Kdyby se totiž časem ukázalo, že výkon serveru nestačí na jeho náročné úkoly, bude podstatně jednodušší rozdělit práci pro několik počítačů: DNS poběží na samostatném počítači dns a stránky budou na počítači www. Původnímu serveru ponecháme na starost například jen elektronickou poštu uživatelů. Tato situace je zatím v nedohlednu, proto si raději ukážeme, jak nastavit DNS pro server, který všechny tyto úkoly vykonává současně.

Za chod DNS zodpovídá démon named, který najdete ve většině distribucí v adresáři /usr/sbin/named. Démon si svá nastavení čte z několika konfiguračních souborů. V grafickém prostředí některých distribucí najdete i nástroje, které potřebné údaje do konfiguračních souborů doplní za vás. My si však ukážeme, jak pracovat s konfiguračními soubory, protože je to nejspolehlivější a především stejné pro všechny distribuce. Nějaký jednoduchý textový editor najdete v každém Linuxu.

Konfigurační soubory pro named jsou dva: named.boot a named.ca. V prvním souboru je určeno, pro které domény slouží jako primární server a kde jsou uloženy informace o těchto doménách. V intranetové síti existuje většinou jen jedna doména (v našem případě firma.cz). Sestává-li firma z několika velkých částí, je pochopitelně možné vytvořit domén několik nebo je různě dělit, ale ve většině případů se to nepoužívá. Druhý konfigurační soubor pro DNS obsahuje informace o tzv. kořenových jmenných serverech Internetu: pro intranet jej proto nepotřebujeme. Jestliže jej po instalaci na svém počítači nemáte, stačí proto v tuto chvíli vytvořit prázdný soubor.

Struktura souboru named.boot je vcelku jednoduchá. Na začátku souboru je za slovem directory uvedena úplná cesta k adresáři, ve kterém jsou soubory s informacemi o všech obsluhovaných doménách. Standardně se tyto informace ukládají do adresáře /var/named, první řádek souboru by proto mohl vypadat takto:

directory /var/named

Dále musíme přidat záznamy pro které je náš server primárním jmenným serverem. Znamená to, že plně odpovídá za překlad jmen v této doméně. Na další řádek souboru proto napište za slovo primary název domény a název souboru, ve kterém je popis domény. Název souboru si můžete libovolně zvolit. Já například vždy používám pro soubory stejný název, jako je název domény. Do souboru proto přibude následující řádek:

primary firma.cz firma

Informace o doméně firma.cz jsou uloženy v souboru firma v adresáři /var/named. Nic však není tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Aby bylo možné překládat oběma směry, tedy určit IP ze jména a jméno z IP, existuje ke každé doméně její reverzní doména umožňující určit jméno z IP adresy. Jméno reverzní domény je odvozeno z prvních tří číslic IP adresy serveru. Ty se napíšou v obráceném pořadí a připojí se k nim speciální název in-addr.arpa. Dejme tomu, že jsme se rozhodli informace o reverzní doméně uložit do souboru firma.rev (i v tomto případě si můžete zvolit libovolné jméno). Server bude mít IP adresu 192.168.0.1. Do souboru named.boot proto přidejte ještě jeden řádek:

primary 0.168.192.in-addr.arpa

Nyní zbývá jen připojit soubory s popisem domén. Každý soubor obsahuje základní informace o doméně, směrování elektronické pošty, poddoménách a počítačích, které do domény patří. Dejme tomu, že v do ukázkové domény patří tři počítače, pojmenované pc1, pc2 a pc3. Jak jsem uvedla výše, serveru pojmenovanému server přidělíme ještě symbolické jméno www a dns.

Soubor firma popisující doménu firma.cz bude vypadat takto:

@ IN SOA dns.firma.cz admin.server.firma.cz ( 20000506 86400 3600 3600000 604800 ) IN NS dns.firma.cz. IN MX 0 server.firma.cz. localhost. IN A 127.0.0.1 ;informace o jednotlivých počítačích: server IN A 192.168.0.1 IN MX 0 server.firma.cz. pc1 IN A 192.168.0.2 pc2 IN A 192.168.0.3 pc3 IN A 192.168.0.4 ;symbolická jména www IN CNAME server dns IN CNAME server

Na začátku souboru je tzv. záznam SOA. Určuje některá základní nastavení pro doménu. Za zkratkou SOA následuje jméno primárního serveru pro doménu: jmenuje se dns.firma.cz. Jak již víte, je to jen jiné jméno pro počítač server.firma.cz. Za názvem serveru je uvedena emailová adresa správce domény. Na rozdíl od klasického zápisu je zde znak zavináč, @, nahrazen tečkou. V uvedeném případě je tedy adresa správce admin@server.firma.cz. Následuje pět číslic. První z nich určuje verzi dat v souboru. Je dobré používat nějaký kód související s datem, kdy došlo k souboru ke změně (v ukázce vidíte, že soubor byl změněn 5.6. 2000). Podle sériového čísla poznávají pomocné jmenné servery, zda se změnilo nastavení DNS. Ačkoli v intranetové síti většinou žádný takový server není, je nutné sériové číslo uvádět. Může vám posloužit později jako informace o stáří záznamů v souboru.

Následující čtyři čísla jsou údaje v sekundách. Jsou to nejrůznější informace pro sekundární servery. První číslo pomocným serverům říká, jak často mají zjišťovat, zda se konfigurace nezměnila. Hodnota 86400 odpovídá 24 hodinám, tedy aktualizaci jednou denně. Druhé číslo určuje, jak často se má pomocný server pokoušet obnovit spojení, pokud se napoprvé k hlavnímu serveru nepřipojí. Hodnota 3600 odpovídá frekvenci dotazů jednou za hodinu. Další číslo určuje, po jaké době bez navázaného spojení má pomocný server rozhodnout, že doména již nefunguje. Minimální hodnota je týden, uvedené číslo odpovídá asi šesti týdnům. Poslední číslo určuje, jak dlouho zůstávají informace ve vyrovnávací paměti pomocného serveru. V intranetu se málokdy vyskytuje pomocný DNS server, proto stačí opsat uvedené nastavení.

Na řádku, který je uveden ihned pod záznamem SOA určujeme, jak se jmenuje primární server pro popisovanou doménu. Jak vidíte, v našem případě je opět uvedeno dns.firma.cz. Nic vám pochopitelně nebrání uvést zde i jiné jméno serveru, například server.firma.cz.

Následuje záznam MX (Mail eXchanger) určující jména počítačů, na které má být zasílána elektronická pošta adresovaná do domény. Tento záznam používají programy pro práci s elektronickou poštou. Za MX je číslo určující prioritu počítače. Pošta v doméně nemusí být směrována nutně jen na jeden počítač. Je-li počítačů více, musí být uvedeny jako samostatný MX záznam a musí mít různou prioritu. Při doručování pošty se poštovní program obrátí nejprve na počítač s nejnižší prioritou. Jestliže se nedočká odezvy, vyzkouší počítač s prioritou vyšší. Při náhodném výpadku hlavního serveru tak neztratíte žádný dopis. V intranetu však většinou stačí jeden záznam pro server.

Řádek začínající slovem localhost obsahuje informace pro tzv. smyčku (loopback), která je povinně v každém Linuxu. Její adresa je 127.0.0.0. Řádek proto v souboru být musí, ať chcete či nikoliv. Všimněte si, že za slovem localhost je tečka. Nezapomeňte na ni, jinak si připravíte nejednu bezesnou noc. Nezapomeňte ani na tečky za názvy v záznamech IN NS a IN MX.

Následuje seznam všech počítačů v doméně. Záznam pro každý počítač začíná jeho jménem. Za slovy IN A je na řádku vždy uvedena IP adresa počítače.

Nakonec jsou v souboru dva záznamy pro symbolická jména serveru. Jsou podobné záznamům pro jednotlivé počítače, místo IN A však obsahují IN CNAME a místo IP adresy je zde uvedeno skutečné jméno počítače, k němuž se symbolické jméno váže. Podobně můžete definovat symbolická jména i pro jiné počítače v doméně.

Soubor firma.rev obsahující popis reverzní domény je podstatně jednodušší. Stejně jako soubor firma, i tento soubor začíná záznamem SOA. Záznam může zůstat stejný jako v souboru firma. V souboru je potom uvedena adresa serveru. Následují záznamy IN PTR vyjadřující vazbu mezi IP adresou v doméně a jménem počítače. Jsou zde záznamy jen pro skutečná jména počítačů. V ukázkovém případě proto soubor obsahuje tyto údaje:

@ IN SOA dns.firma.cz admin.server.firma.cz ( 20000506 86400 3600 3600000 604800 ) IN NS dns.firma.cz. 1 IN PTR server.firma.cz. 2 IN PTR pc1.firma.cz. 3 IN PTR pc2.firma.cz. 4 IN PTR pc3.firma.cz.

Opět dejte pozor na tečky za názvy počítačů! Nyní zbývá jen nově spustit démona named, aby si nové všiml konfigurace. Poslouží k tomu například příkaz /etc/rc.d/init/named restart. K restartování démona je pochopitelně nutné být přihlášen jako uživatel root.

Zkuste spustit jiný počítač a vyzkoušejte, jestli DNS skutečně funguje. K testování, zda nějaký počítač odpovídá po síti na vaše výzvy slouží příkaz ping. Můžete jej zadat v příkazovém řádku Linuxu i Windows. Příkazu můžete jako parametr zadat buď jméno počítače, nebo jeho adresu. Zkuste nejprve ping 192.168.0.1. Bude-li odezva podobná, jako v následujícím příkladě, znamená to, že se počítač server ozval a je dostupný.

PING 192.168.0.1 from 192.168.0.2 : 56(84) bytes of data. 64 bytes from 192.168.0.1: icmp_seq=0 ttl=64 time=1.7 ms 64 bytes from 192.168.0.1: icmp_seq=1 ttl=64 time=0.5 ms 64 bytes from 192.168.0.1: icmp_seq=2 ttl=64 time=0.4 ms 64 bytes from 192.168.0.1: icmp_seq=3 ttl=64 time=0.4 ms 64 bytes from 192.168.0.1: icmp_seq=4 ttl=64 time=0.4 ms --- server.firma.cz ping statistics --- 5 packets transmitted, 5 packets received, 0% packet loss round-trip min/avg/max = 0.4/0.6/1.7 ms

Jestliže se namísto odezvy dočkáte odpovědi

Request timed out

znamená to, že je někde problém. Buď máte špatně nastavenou síť na počítači, ze kterého pinkáte, nebo jste v nastavení DNS udělali chybu (např. překlep v IP adresách).

Poslední, co zbývá, je nastavit správně jména a adresy ostatních počítačů v síti. Ve Windows musíte v nastavení sítě uvést IP adresu (takovou, jakou počítači přidělíte), IP adresu DNS serveru (tím je náš dns.firma.cz, tedy 192.168.0.1), masku podsítě (255.255.255.0) a doménu (firma.cz). Tato nastavení vyplníte v položce Síť v Ovládacím panelu.

V Linuxu můžete u ostatních počítačů vyplnit stejné údaje. Můžete využít grafické konfigurační nástroje jako je netcfg nebo netconfig. Kromě toho můžete ručně upravit konfigurační soubor resolf.conf. Soubor by na všech počítačích měl obsahovat tyto řádky (jestliže jste se rozhodli pro jinou IP adresu než 192.168.0.1, uveďte ji na druhém řádku):

domain firma.cz nameserver 192.168.0.1

Dále zkontrolujte, zda soubor hosts.conf obsahuje řádek podobný následujícímu:

order bind hosts

V souboru /etc/hosts je uloženo jméno počítače a jeho IP adresa. Na počítači pc1 s IP adresou 192.168.0.2 by tento soubor měl obsahovat dva řádky:

127.0.0.1 localhost localhost.localdomain 192.168.0.2 pc1.firma.cz pc1

První řádek se týká smyčky, druhý řádek obsahuje IP a jméno.

A konečně zkontrolujte, zda máte správně nastaveno jméno počítače. Jméno počítače změníte příkazem hostname. Stačí zadat hostname -v jmeno, kde jmeno je nové jméno počítače. Samotný příkaz hostname bez parametrů vám vypíše stávající jméno počítače.

Až na ostatních počítačích správně nastavíte jejich jména, jméno domény a IP adresu DNS serveru, můžete zkusit pinkat i na jméno serveru. V ideálním případě by měl mít příkaz ping server.firma.cz odezvu podobnou jako ta následující:

PING server.firma.cz (192.168.0.1) from 192.168.0.2 : 56(84) bytes of data. 64 bytes from server.firma.cz (192.168.0.1): icmp_seq=0 ttl=64 time=1.7 ms 64 bytes from server.firma.cz (192.168.0.1): icmp_seq=1 ttl=64 time=0.5 ms 64 bytes from server.firma.cz (192.168.0.1): icmp_seq=2 ttl=64 time=0.4 ms 64 bytes from server.firma.cz (192.168.0.1): icmp_seq=3 ttl=64 time=0.4 ms 64 bytes from server.firma.cz (192.168.0.1): icmp_seq=4 ttl=64 time=0.4 ms --- server.firma.cz ping statistics --- 5 packets transmitted, 5 packets received, 0% packet loss round-trip min/avg/max = 0.4/0.6/1.7 ms

Jestliže se naopak dozvíte, že unknown host server.firma.cz, je v nastavení DNS pravděpodobně někde chyba. Zkontrolujte proto znovu veškerá nastavení.

Pošta

Aby si jednotliví uživatelé mohli mezi sebou vyměňovat různé dopisy, je nutné zařídit, aby veškeré dopisy adresované na nekdo@firma.cz, odchytával server. Jednotlivým uživatelům potom musíte na serveru vytvořit uživatelské účty. Na jejich soukromých počítačích jim potom musíte nainstalovat nějaký mailový klient, který si dokáže poštu ze serveru vybrat (je úplně jedno, zda použijete Outlook, Netscape či Paegasus Mail).

Na serveru musí být spuštěn poštovní program, který poštu přijímá. Nejpoužívanějším programem pro Linux je program sendmail. Je součástí standardních distribucí. Při instalaci většiny distribucí se instaluje automaticky, nebo poté, co se instalační program zeptá, zda chcete instalovat podporu pro práci s elektronickou poštou. Ihned po instalaci sendmailu a nastavení DNS bude server schopen přijímat dopisy adresované na uzivatel@server.firma.cz. To je poněkud nepohodlné, proto nastavení sendmailu ještě trochu upravíme, aby si poradil i s adresami uzivatel@firma.cz. Potřebujete jen dvě věci: správně nastavit DNS záznam pro doménu firma.cz (tak, jak je uvedeno výše, nezapomenout na prokleté tečky!). Sendmail má své konfigurační soubory - základní nastavení je v souboru /etc/sendmail.cf. Kromě toho má v souboru /etc/sendmail.cw uveden seznam domén, pro které je poštovním serverem. První soubor upravovat nebudeme, neboť to v této situaci není zapotřebí. Do druhého souboru musíte přidat jeden nový řádek:

firma.cz

Nyní musíte na poštovním serveru vytvořit uživatelské účty pro všechny zaměstnance. Nového uživatele přidáte buď příkazem useradd nebo adduser, podle toho, jakou distribuci Linuxu používáte. Abyste mohli přidat nové uživatele, musíte pochopitelně pracovat jako uživatel root. Pro vytvoření nového uživatele se jménem uzivatel a heslem heslo stačí dva příkazy. Nejprve uživatele vytvoříte a potom mu příkazem passwd nastavíte heslo:

[root@server /]useradd uzivatel[root@server /]passwd uzivatel

Poslední drobná úprava je spíše takovou třešničkou na dort. Dříve bývalo zvykem, že elektronická adresa skutečně začínala uživatelským jménem. Není to příliš výhodné, uživatelské jméno může nějaký nenechavec zneužít. Proto se vytvářejí tzv. aliasy, přezdívky. Standardně jsou definovány v souboru /etc/aliases. Máme-li na serveru uživatele tlenka, který se ve skutečnosti jmenuje Lenka Třísková, můžeme do souboru přidat tento řádek:

Lenka.Triskova: tlenka

Uživatelka tlenka nyní dostane všechny dopisy, adresované na Lenka.Triskova@firma.cz i na tlenka@firma.cz. Pro jednoho uživatele můžete klidně definovat více přezdívek. Přezdívky mohou být vcelku libovolného tvaru, vyvarujte se jen mezer, diakritiky a speciálních znaků (jako je @, # apod.).

Nyní zbývá jen restartovat sendmail, aby si načetl novou konfigruaci. Jak je vidět z výpisu, k tomu má oprávnění zase jen uživatel root.

[root@server /]/etc/rc.d/init.d/sendmail restart

Intranetové webové stránky

Podobně jako u elektronické pošty, i zde úspěšnost silně závisí především na správném nastavení DNS, ostatní se dostaví jen tak mimochodem. Dále je nutné mít na serveru nainstalován nějaký webový server. V Linuxu se nejvíce používá server Apache, použijeme jej i my.

Nejprve je nutné zkontrolovat, zda máte server nainstalovaný. Server je v systému trochu rozprostřený: vlastní program se jmenuje httpd a sídlí v adresáři /usr/sbin. Nastavení má v adresáři /etc/httpd a data pro server jsou v adresáři /home/httpd. Nemáte-li server nainstalovaný, nebude velký problém jej přidat, opět platí, že je součástí každé slušné distribuce.

Jestliže jste do konfigurace webového serveru po instalaci nijak nezasahovali, má jako výchozí adresář nastavenou cestu /home/httpd/html, ve kterém má nachystané stránky s informací, že vše správně funguje. Jestliže si na libovolném počítači ve vašem intranetu nyní zobrazíte stránku www.firma.cz, uvidíte uvítací stránku serveru (je na obrázku...).

Konfigurační soubory serveru jsou poměrně hojně komentované, proto nebudete mít problém se zorientovat. Pro správnou funkci intranetového serveru navíc nepotřebujete nic složitě nastavovat. Jestliže se vám zobrazila úvodní stránka, můžete ponechat vše v původním stavu, stačí jen do předem připraveného adresáře /home/httpd/html nakopírovat stránky firmy.

Jestliže se naopak rozhodnete umístit stránky do jiného adresáře, musíte trochu upravit soubor /etc/httpd/conf/httpd.conf. Zde je v proměnné ServerRoot (u starších verzí serveru je tato proměnná v souboru srm.conf) nastaven výchozí adresář pro stránky: chcete-li je umístit jinam, musíte tuto hodnotu přepsat. Další podrobné vyprávění o možných nastaveních webového serveru Apache by si vyžádalo samostatný díl seriálu (a možná i více než jeden díl).

Na jedno kliknutí

V poslední části tohoto dílu vám stručně představím některé linuxové grafické nástroje pro konfiguraci vlastností sítě. První z nich se jmenuje netconf. Je to docela pohodlný nástroj, umožňující snadno upravit nastavení DNS na ostatních počítačích v síti. Ve Specifikaci Name serveru se vyplňuje IP adresa DNS serveru pro doménu. Základní informace slouží k zadání jména počítače a domény a IP adresy. Protože můžete mít v jednom počítači obecně několik různých síťových karet s různou IP adresou, máte v dialogovém okně několik záložek, připravených pro různé adaptéry (na obrázku vidíte ukázkovou kartu pro počítač pc1 v naší hypotetické intranetové síti).

Dalším z pěkných grafických nástrojů pro správu sítě je program netcfg. Podobně jako předcházející program umožní nastavit jméno počítače, IP adresu jednotlivých síťových karet a adresu DNS serveru. V části Names nastavíte jméno počítače, doménu a adresu DNS serveru (na obrázku opět vidíte ukázkové nastavení pro počítač pc1). V části Hosts můžete nastavit IP adresu počítače. Interfaces slouží k provázání síťové karty s IP adresou, máte-li jen jednu síťovou kartu, bude tato část obsahovat dvě položky: lo0 pro loopback (musíte ponechat) a eth0 pro síťovou kartu. Tlačítky Deactivate a Activate můžete činnost síťové karty zastavit nebo naopak spustit. Chcete-li upravit nějakou položku v seznamech Hosts a Interfaces, klepněte na ni levým tlačítkem myši a stiskněte tlačítko Edit.

Jedním z nejmocnějších grafických nástrojů pro správu Linux vůbec je program linuxconf. Obsahuje i nastavení sítě, včetně nastavení programů Apache a sendmail. Program netconf, který jsem vám představila o několik odstavců výše, je v podstatě jen derivátem linuxconfu zaměřeným úzce na parametry sítě. Když si zobrazíte položku Klienti/Specifikace nameserveru, uvidíte v pravé části okna dialog, který znáte již z netconfu. V linuxconfu si můžete navíc v části Apache Web server pohrát s nastavením webového serveru a v části Mail delivery system (sendmail) s nastavením programu sendmail.

 
Pocet navstev: 110826