tučňák
Vybrat další barevné schéma
VýchozíZelenýModrýČernýZlatý
opona
opona

google


Seriál o Linuxu, čtvrtý díl

Stále více lidí si kupuje domů počítač proto, aby se mohli připojit k Internetu. Jestliže váháte, zda na takový počítač opravdu instalovat Linux, neváhejte. Připojení Linuxu k Internetu není příliš složité, zvláště když využijete nějakou z pomůcek, jež dnes moderní distribuce nabízejí.

Abyste se mohli k Internetu vůbec připojit, je ve všech případech nutné, aby jádro obsahovalo i podporu pro TCP/IP, protokol používaný na Internetu. To je dnes prakticky samozřejmostí.

Když Internet teče proudem

Nejjednodušší to mají zaměstnanci vysokých škol, státních úřadů, bohatých firem a jiných podobných institucí. Jejich zaměstnavatel většinou nějak k Internetu připojen je a na svém území má vytvořenou lokální počítačovou síť. Pravdou je, že ve většině takových institucí Linux spíše nenajdeme (snad jen s výjimkou vysokých škol). Připojení k Internetu je jednoduché: máte-li správně nainstalovaný Linux, stačí zjistit několik údajů a připojit se kabelem do nejbližší zásuvky. Tuto operaci za vás navíc většinou provede správce místní sítě, který by také měl znát ony potřebné údaje a správně je do vašeho systému zanést.

Jaké informace potřebujete v případě, kdy se připojujete sami?

  • Každý počítač připojený do Internetu má svou vlastní IP adresu. Tuto adresu může mít přidělenou pevně, nebo ji po pokusu o připojení do Internetu získá od nadřazeného serveru. Zeptejte se proto, zda se ve vaší síti požívá dynamické přidělování IP adres (DHCP), nebo zda jsou adresy přiděleny pevně. Ve druhém případě potom požádejte o přidělení adresy. Důležité je také znát tzv. masku podsítě, která se u vás používá. Je to číslo velmi podobné IP adrese a slouží k práci s adresami. Špatně nastavená maska podsítě spolehlivě znemožní práci s Internetem.

  • Kromě číselné adresy má každý počítač také své lidské jméno. Zvláště ve velkých institucích nebývá zvykem, aby si uživatelé pojmenovávali své počítače jak je napadne. Snadno tak potom dochází ke zmatkům a problémům s duplicitními jmény. Zjistěte proto, jaké jméno je určeno pro váš počítač. Vzhledem k tomu, že v Internetu je nedílnou součástí jména počítače i určení domény, do které náleží, zeptejte se i na jméno vaší domény.

  • Číselné IP adresy jsou překládány do jmenných adres a jmenné do číselných, jak jste si přečetli v minulém díle seriálu. Abyste mohli používat při práci s Internetem jmenné adresy, zjistěte adresu DNS serveru, kterého se bude váš počítač na jména dotazovat.

  • Nakonec ještě potřebujete znát adresu tzv. gateway neboli brány. Je to počítač, na který se směřují všechny vaše požadavky plující dále do Internetu.

Máte-li všechno před sebou pěkně napsané na papírku, nezbývá, než to přepsat někam do počítače. K zápisu údajů do příslušných konfiguračních souborů můžete použít nějaký z nástrojů, který se vás na informace zeptá a zápis provede automaticky, nebo můžete pomocí textového editoru vše vyplnit sami.

S několika nástroji pro nastavení sítě a vlastností TCP/IP jste se setkali již v minulém díle. Jsou to například programy linuxconf, netconf nebo netcfg. Všechny tyto programy jsou součástí distribuce RedHat. V odvozených distribucích je najdete také, některé distribuce mají své vlastní nástroje, jiné jimi nejsou vybaveny vůbec.

Nejčastěji používaným nástrojem je asi linuxconf. Spustit se podaří pouze uživateli root. Kromě grafické podoby, kterou vidíte na obrázku, jej lze spustit i v textovém režimu na konzole, ovládání i práce je obdobné. Jeho ovládání je poměrně jednoduché. V levé části programu je menu rozdělené do několika kategorií. Při připojování k Internetu vás zajímá především SíťKlientiZákladní Informace, a ve stejné úrovni ještě Specifikace name serveru (DNS) a úvodní položka v rubrice Směrování a brány. Při ukončování programu zvolte Aktivovat změny a máte nastaveno.

Druhý program, netconf je v podstatě jen částí linuxconfu. Po spuštění sice linuxconfu příliš podobný není, ale jednotlivá menu a karty pro nastavení jsou totožné.

Program netcfg je trochu odlišný, ale ani jeho ovládání by vám nemělo činit větších potíží. V horní části okna programu jsou čtyři tlačítka, která zobrazují čtyři nastavovací okna. V prvním vyplníte informace o jménech a jmenných serverch, ve druhém vidíte obsah vašeho souboru /etc/hosts, třetí slouží k nastavení základních vlastností rozhraní, jež pro přístup k síti používáte a konečně poslední karta slouží k určení brány a směrování.

Abyste nebyli odkázáni jen na grafické nástroje, ukážeme si také, co a kam vlastně zapisují. Budete tak mít před svým operačním systémem nárok: kdyby si snad konfigurační program postavil hlavu, hravě jeho práci nahradíte :)

Existuje mnoho způsobů, jak nastavit parametry sítě. Mezi jednotlivými distribucemi navíc existují drobné rozdíly. Vše, co je popsáno níže, určitě spolehlivě funguje v distribuci RedHat a distribucích odvozených. Jestliže narazíte ve svém systému na odlišnosti od popsaného, budete muset prolistovat dokumentaci (bývá uložena v adresáři /usr/doc).

Pro připojení k síti používáte nějakou síťovou kartu. Většinou je v počítači umístěna jen jedna, může jich být ale tolik, kolik se vám jich do slotů v základní desce vejde. Linux je na to připraven a dokáže pracovat s prakticky neomezeným počtem síťových karet v jednom počítači. Jednotlivé síťové karty se označují písmeny eth a číslicí určující pořadí karty. Číslování začíná od nuly, tedy od eth0. Nastavení pro první kartu reprezentovanou zařízením eth0 je uložené v souboru /etc/sysconfig/network-scripts/ifcfg-eth0 (analogicky jsou nastavení pro eth1 v souboru ifcfg-eth1 ve stejném adresáři).

Struktura souboru je velmi jednoduchá: na každém řádku je uveden název nějaké proměnné a za rovnítkem následuje v uvozovkách její hodnota. Soubor obsahuje mnoho různých proměnných, my si popíšeme jen ty, které nás v tuto chvíli zajímají. (Popis ostatních najdete zcela jistě v dokumentaci, jež by měla být součástí vaší distribuce Linuxu).

Aby připojení k Internetu správně fungovalo, je nutné správně nastavit tyto proměnné:

  • DEVICE určuje ještě jednou zařízení, pro eth0 je hodnota této proměnné (překvapivě) eth0.

  • BOOTPROTO určuje, jak váš počítač získá svou IP adresu. Má tři možné hodnoty: none, bootp, dhcp. První z nich odpovídá pevnému přidělení IP adresy, poslední dynamickému přidělování adres. Hodnotu této proměnné musíte nastavit podle toho, jaký způsob se používá ve vaší síti.

  • IPADDR obsahuje IP adresu vašeho počítače. Používáte-li pevně přidělené adresy, musí zde být adresa uvedena, v opačném případě může proměnná zůstat prázdná, její hodnota se nastaví podle toho, jakou adresu ze sítě obdržíte.

  • NETMASK obsahuje masku podsítě.

  • GATEWAY obsahuje IP adresu brány.

  • HOSTNAME je proměnná určující jméno vašeho počítače pro dané zařízení. Jméno se vyplňuje včetně domény, na počítači pc123 v doméně domena.cz je proto v proměnné HOSTNAME uloženo celé pc123.domena.cz

  • DOMAIN určuje doménu. Náš ukázkový počítač pc123 zde má uvedeno domena.cz

  • ONBOOT nabývá hodnot yes nebo no. Určuje, kdy se síť spouští. Je-li nastaveno yes, spouští se automaticky při startu systému, v opačném případě až po zásahu uživatele.

Správným nastavením proměnných v uvedeném souboru vaše práce zdaleka nekončí. Počítač si svá nastavení po startu čte i z jiných souborů, proto je pro jistotu zkontrolujeme. Soubor /etc/sysconfig/network je velmi podobný předchozímu případu. Zkontrolujte, zda jsou zde správně uvedeny hodnoty proměnných HOSTNAME (na rozdíl od předchozího případu je zde jméno počítače uvedené bez domény) a GATEWAY. Dále zde jsou nastaveny proměnné:

  • NETWORKING určuje, zda se síť používá, nebo ne. Je-li její hodnota yes, síť se používá.

  • GATEWAYDEV obsahuje určení zařízení pro připojení k bráně. Ve většině případů se používá eth0.

  • FORWARD_IPV4 by měla být nastavena na yes.

Stále ještě nemáme vyhráno. Na vašem papírku s poznámkami zbývá ještě adresa DNS (neboli jmenného) serveru. Aby rozlišování jmenných adres správně fungovalo, upravíme ještě soubory /etc/resolv.conf, /etc/hosts a soubor /etc/hosts.conf. První soubor určuje adresu DNS serveru, druhý obsahuje některá jména důležitých počítačů; ve všech případech je v tomto souboru řádek pro smyčku localhost a pro místní počítač. Do souboru /etc/hosts se na jednotlivé řádky zapisují tyto informace: IP adresa, následuje úplné jméno včetně domény a nakonec vlastní jméno počítače. Na počítači, který se jmenuje pc123, je připojen v doméně domena.cz a má IP adresu 11.22.33.44 obsahuje soubor /etc/hosts alespoň tyto řádky:

127.0.0.0 localhost 11.22.33.44 pc123.domena.cz pc123

Se souborem resolv.conf se někteří z vás znají již z minulého dílu seriálu. Obsah souboru se mění, podle toho, zda počítač slouží jako DNS server, nebo jako prostý klient jako v tomto případě. U klienta musí soubor obsahovat název domény a adresy jmenných serverů pro tuto doménu. V ukázkové doméně domena.cz mají DNS servery hned dva, jeden hlavní a jeden záložní. Nechť jsou jejich adresy 11.22.33.01 pro hlavní server a 11.22.33.02 pro záložní server. Záznam v souboru /etc/resolf.conf na ukázkovém počítači pc123.domena.cz vypadá takto:

domain domena.cz nameserver 11.22.33.01 nameserver 11.22.33.02

Poslední z výše jmenovaných souborů určuje, kde má vlastně váš počítač hledat překlady mezi číselnými a jmennými adresami. Může k tomu použít jednak svůj vlastní soubor /etc/hosts, využít služeb DNS serveru (hodnota bind). Do souboru se zapíše na jeden řádek, v jakém pořadí se obě varianty použijí. Chcete-li se nejprve dotazovat serveru, bude záznam vypadat jako v ukázce.

order bind hosts

Nyní by mělo být vše v pořádku. Poslední, co zbývá, je zastavit a nově spustit všechny síťové služby, jejichž nastavení jsme právě upravili. Poněkud hrubé, ale spolehlivé je nové spuštění celého systému (například pomocí známého trojhmatu CtrlAltDel). Druhou možností je nové spuštění vybraných služeb. Služby jsou spouštěny pomocí skriptů network (slouží pro práci se sítí na nejnižší hardwarové úrovni), named (práce s DNS) a inet (služby TCP/IP). Tyto skripty bývají uloženy v adresáři /etc/rc.d. Mezi jednotlivými distribucemi existují drobné rozdíly, například v distribuci RedHat jsou tyto skripty v cestě /etc/rc.d/init.d/. Distribuce SlackWare zase používá soubory rc.inet1 a rc.inet2 uložené přímo v adresáři /etc/rc.d.

Když Internet jenom kape

Naprostá většina domácností a menších firem je dnes k Internetu připojena pomocí komutované telefonní linky. Připojení je zde trochu, ale jen trochu náročnější. Příznivce KDE jistě potěší, že existuje kppp, program pro automatické nastavení parametrů spojení a navázání spojení. Ostatní čeká opět drobný zásah do nastavení jejich Linuxů.

Nezbytnou pomůckou pro připojení k Internetu přes komutovanou linku je modem. Může být interní i externí. Externí modem bývá nejčastěji připojen přes sériový port, ale může být připojen i přes USB. Kromě modemu potřebujete také poskytovatele, neboli někoho, kdo je k Internetu připojen a s jehož modemem se budete spojovat. U poskytovatele připojení máte většinou nějaký účet chráněný jménem a heslem. Rovněž musíte znát telefonní čísla, která budete při navazování spojení vytáčet. Dále je dobré vědět některé detaily o parametrech spojení: jaký protokol se používá pro ověřování jména a hesla (CHAP nebo PAP). Ujistěte se také, že poskytovatel používá pro komunikaci s vámi protokol PPP (point-to-point protocol). Dříve se používaly i jiné protokoly, dnes PPP převládá.

Stejně jako ostatní externí zařízení, i pro modem existuje soubor v adresáři /dev. Tento soubor se jmenuje /dev/modem. Před spuštěním modemu je nutné jej nahradit odkazem na některý ze souborů /dev/ttyS0 až /dev/ttyS4, reprezentující skutečný modem připojený přes porty COM0 až COM4. Tuto operaci za vás může automaticky udělat například program modemtool. Jestliže tento program nemáte, musíte záměnu provést ručně.

Velmi pohodlnou možností připojení k Internetu je zmíněný program kppp. Ačkoli je určen především pro rozhraní KDE, spustíte jej bez problémů i v tak trochu konkurenčním GNOME. Pro GNOME také existuje vlastní program, gnoppp. Kromě toho existuje ještě celá řada dalších grafických pomůcek pro navázání spojení: například easyppp. Najdete je zcela jistě na serveru www.freshmeat.net, zadáte-li pro vyhledávání heslo ppp.

Jako ukázku jednoho z grafických nástrojů si předvedeme program kppp. Jestliže program nespustíte jako root, zeptá se vás po spuštění na jeho heslo. Potom uvidíte přihlašovací okénko. Po prvním spuštění jsou vstupní pole na rozdíl od obrázku prázdná a tlačítko Connect (v českých mutacích Připojit) není dostupné. Musíte nejprve stisknout Setup pro zadání parametrů spojení a modemu. Nastavení má několik různých karet: na první se určují vlastnosti jednotlivých účtů u různých poskytovatelů (neboť těchto účtů můžete mít pochopitelně právně tolik, kolik se vám zamane). Nový účet vytvoříte stiskem tlačítka New, tlačítkem Edit upravíte jeho vlastnosti. Nastavení vlastností připojení opět zahrnuje několik karet. Na první vyplníte telefonní číslo poskytovatele a pojmenujete si účet. Na druhé, pojmenované IP, vyplníte, zda poskytovatel používá dynamické přidělování IP adres, nebo uvedete pevně přidělenou adresu od poskytovatele. Na kartě DNS je nutné uvést adresy DNS serverů poskytovatele a jméno domény, do které se přes poskytovatele připojujete. Karta Gateway slouží pro nastavení adresy brány.

S trochou štěstí se vám podaří k poskytovateli připojit, aniž byste se museli starat o kartu se skripty pro připojení. Seznámit se s ní budete muset v situaci, kdy vám zdánlivě správně nastavené spojení spadne pokaždé při pokusu o předání jména a hesla. Spojení se vám nepodaří navázat proto, že si modemy při autentifikaci vzájemně nerozumí. Je proto nutné definovat, na co má váš modem čekat a co má vzdálenému modemu odesílat. Většinou se čeká na výzvu login:, na kterou se odpovídá uživatelským jménem. Následně se čeká na výzvu password:, odpovídá se na ni heslem. Situaci ukazuje obrázek. Jak vidíte, nemusíte nutně vyplňovat celou výzvu, stačí jen konec očekávaného řetězce. Jestliže se vám ani v tomto případě nepodaří navázat spojení, je nutné kontaktovat poskytovatele a zjistit, jaký skript opravdu použít.

Máte-li správně vyplněny parametry spojení, je ještě nutné určit vlastnosti modemu. K tomu slouží karty Device a Modem v základním nastavení. Důležité je tlačítko Modem Commands (Modemové příkazy) na kartě modem: umožňuje určit jaké příkazy bude modem používat. Známým problémem při připojování v Českých zemích je chybové hlášení NO DIALTONE během připojení. Modem vůbec nezačne vytáčet číslo poskytovatele a spojení padá. V takovém případě mezi příkazy modemu do políčka Initializing string (Inicializační řetězec) vyplňte ATX3.

Až vyplníte nastavení programu, stiskněte OK a vraťte se zpět do hlavního okna kppp. Nyní zvolte účet, který chcete využít, vyplňte uživatelské jméno a heslo a stiskněte tlačítko Connect (Připojit). Za chvíli uslyšíte, jak váš modem vytáčí číslo poskytovatele. Po navázání spojení můžete směle vyplout do vln Internetu.

Vše, co dokáže program kppp, dokážete s trochou štěstí i sami. Za chod protokolu PPP odpovídá démon pppd, pro vytočení čísla a navázání spojení se vzdáleným modemem se používá ještě program chat. Démon pppd spouští program chat automaticky. Svá nastavení čte démon ze souboru /etc/ppp/options a také ze souborů .ppprc skrytých v domovských adresářích jednotlivých uživatelů systému. Máme tak možnost nastavit každému uživateli vlastní parametry spojení (týká se napříkad jména a hesla).

Soubor /etc/ppp/options obsahuje určení základních vlastností linky, na samostatných řádcích souboru jsou uvedeny jednotlivé parametry pro program pppd, který se o linku stará. Soubor by měl určitě obsahovat určení skriptů pro navázání a rušení spojení. Tyto skripty většinou volají zmíněný program chat. Důležitý je především skript pro připojení. Řádek začíná slovem connect, za mezerou následuje cesta ke skriptu:

connect /etc/ppp/connect

Skript pochopitelně nemusí být uložen právě v adresáři /etc/ppp a nemusí se nutně jmenovat connect. Nicméně související věci je vhodné mít pěkně pohromadě. Jednotlivé parametry pppd se zapisují na samostatné řádky souboru. Některé jsou tvořeny jen jedním slovem, jiné sestávají z názvu parametru a jeho hodnoty. Na jednom ze řádků souboru by měl být uveden odkaz na zařízení /dev/modem (nebo na zařízení, které používáte jako modem, nemáte-li vytvořen odkaz) a rychlost připojení. Parametrů, které mohou být uvedeny v souboru /etc/ppp/options je velmi mnoho, tabulka shrnuje ty nejdůležitější. Abyste si udělali představu, jak takový soubor v praxi vypadá, je ve výpisu části jednoho ze skutečných nastavení, která používám.

asyncmap číslo Určuje pomocí rafinovaného čísla, které řídící znaky se mají pří přenosu kódovat. Není-li použito, jsou kódovány všechny řídící znaky. Při nastavení asyncmap 0 naopak nejsou kódovány žádné znaky.
auth a noauth Je-li nastavena první možnost, požaduje se po vzdáleném počítači autentifikace před odesláním dat. Druhá volba je opakem a je implicitní.
crtscts Zapíná HW kontrolu toku dat nutnou pro modemy rychlejší než 9.6kbit/s.
debug Zapíná ukládání všech přijatých nebo odeslaných paketů ve srozumitelné formě.
defaultroute Nastaví do směrovacích tabulek implicitní cestu ven do vnější sítě, jako brána slouží počítač na druhém konci linky.
idle Není-li linka aktivní po dobu uvedenou za volbou (údaj je v sekundách), dojde automaticky k přerušení spojení. Linka není aktivní, jestliže po ní neputují žádné pakety směrem dovnitř ani ven.
lock Po dobu spojení je linka uzamčena pro ostatní uživatele systému, nemohou proto spojení narušit.
modem Říká, že linka je řízena modemem (odpovídá tomu čekání na různé řídící signály na lince). Volba je implicitní, opakem je volba local.
noipdefault Musí být nastaveno, jestliže poskytovatel používá dynamické přidělování adres. Zajistí, že se skutečně použije adresa přidělená poskytovatelem.

Ve skutečnosti je parametrů pppd mnohem více. Jestliže vám uvedený krátký přehled nepostačí, stačí se prolistovat manuálovou stránku k pppd. Slušnější poskytovatel by vám také měl poradit, jaké parametry pppd předat.

connect /etc/ppp/connect /dev/modem 115200 crtscts modem asyncmap 0 debug defaultroute noipdefault proxyarp idle 600 noauth

Jistě tušíte, že nám pro úspěšné navázání spojení ještě něco schází. Je to tak: musíme připravit skript pro navázání spojení. Skript spustí program chat a předá mu potřebné parametry, obsahuje proto pouze následující řádek:

/sbin/chat -f /etc/ppp/connect.chat

V souboru /etc/ppp/connect.chat jsou uloženy parametry pro program chat. K vytvoření tohoto souboru je nutná alespoň základní znalost modemových příkazů. Nejprve se pomocí ABORT určují chybová hlášení modemu. Potom je uvedena série příkazů pro navázání spojení. Prázdné uvozovky na začátku řádky znamenají, že při navazování spojení na nic nečekáme a ihned posíláme modemu příkaz ATX3 pro inicializaci. Inicializačních příkazů pro modem existuje několik. Liší se v různých zemích světa podle toho, jaké platí v příslušném státě telekomunikační normy. Kdyby se váš modem odmítal inicializovat, zkuste se podívat do manuálu nebo poradit s poskytovatelem. Příkaz ATDP vytáčí pulsní volbou telefonní číslo poskytovatele, pro tónovou volbu slouží příkaz ATDT. V ukázkovém výpisu je telefonní číslo vymyšlené. Následuje definice přihlašovací procedury pro program chat. Soubor vypadá následovně:

ABORT BUSY ABORT 'NO CARRIER' ABORT 'NO DIALTONE' "" 'ATX3' OK 'ATDP 1122334455' CONNECT '' ogin: vase-jmeno word: vase-heslo

Věnujte pozornost poslednímu řádku výpisu. Je zde uveden přihlašovací skript, o kterém jste se dočetli již u kppp. Opět čekáme na výzvu login: a odpovídáme na ni vaším jménem, potom čekáme na výzvu password:, na kterou odpovíme heslem. Přihlašovací skripty mohou být velmi různorodé, je dobré poradit se s poskytovatelem.

Chcete-li při práci s Internetem používat normální jmenné adresy a ne čísla, je dobré upravit ještě soubor /etc/resolv.conf. Měl by obsahovat odkaz na doménu, do které se připojujete a adresy DNS serverů poskytovatele připojení. Oba údaje vám váš poskytovatel připojení ochotně sdělí.

search poskytovatel.cz nameserver 111.222.111.222

Jestliže váš poskytovatel připojení používá protokol PAP k ověřování jména a hesla, budete možná muset upravit ještě soubor /etc/ppp/pap-secrets, kam je se zapisuje jméno a heslo, jež používáte pro připojení k poskytovateli. Majitelé jednoho účtu u jednoho poskytovatele mohou upravit soubor takto:

# Secrets for authentication using PAP # client server secret IP addresses vase-jmeno * vase-heslo

V prvním sloupci jsou uvedena uživatelská jména, v druhém sloupci jména vzdálených počítačů a ve třetím sloupci hesla. Hvězdička zde stejně jako jinde slouží jako zástupný znak. Nahrazuje všechna možná jména počítačů: ke všem se budete hlásit se stejným jménem i heslem. Jestliže se kromě poskytovatele přihlašujete z domova ještě po nocích do práce k počítači nekde.vpraci.cz pod jiným jménem, je nutné připojit ještě jeden řádek pro toto připojení.

# Secrets for authentication using PAP # client server secret IP addresses zamestnanec nekde.vpraci.cz PraceMeBavi vase-jmeno * vase-heslo

Požádá-li o ověření totožnosti počítač nekde.vpraci.cz, odešle se mu jméno zamestnanec a heslo PraceMeBavi. Všechny ostatní počítače obdrží vase-jmeno a vase-heslo. Podobným způsobem můžete do souboru připojit všechna uživatelská jména a hesla pro různá spojení jednotlivých uživatelů Internetu. Dbejte na to, abyste nezměnili přístupová práva k souboru, neboť obsahuje docela důležité informace, které by mohl někdo zneužít. Soubor by měl být viditelný pouze pro roota.

Nyní by mělo stačit spustit program pppd (pravděpodobně jej najdete v adresáři /sbin nebo /usr/sbin. Po chvilce napjatého ticha se váš modem rozezpívá a připojí vás k Internetu.

Máte ještě trochu sil? Výborně. Připojení pomocí komutované linky je možné nastavit i pomocí programů linuxconf či netconf. V menu těchto programů si vyberte PPP/SLIP/PLIP. Jestliže již není v seznamu uvedeno, že používáte ppp0, klepněte na přidat, jinak stačí klepnout na příslušný řádek seznamu. Rázem se tak dostanete do dialogu pro nastavení vlastností PPP připojení.

Na kartě Hardware se pomocí zaškrtávacích políček připravují některé parametry pppd, které jste zapisovali do souborou /etc/ppp/options: jsou to (v pořadí shora) ctrstcs, escape, poslední odpovídá lock. Ve vstupních polích určujete rychlost spojení a název zařízení (/dev/modem). Vstupní pole options slouží k určení dalších případných parametrů pppd. Na kartě Communication máte možnost vyplnit údaje, které se zapisují do souboru pro program chat (v našem případě to byl soubor connect.chat): nejprve vyplníte příkazy pro inicializaci modemu (ATX3 a ATDT) a telefonní číslo. Na stejné kartě máte dále možnost vyplnit přihlašovací skript. Program linuxconf nezapisuje tyto informace do souboru /etc/ppp/options, ale do souboru /etc/sysconfig/network-scripts/ifcfg-ppp0. Ve stejném adresáři také vytváří skript chat-ppp0, jenž je obdobou vámi vytvořeného souboru /etc/ppp/connect.chat. Vaše původní dříve vytvořené nastavení tak není přemazáno. Při spouštění síťových služeb pomocí /etc/rc.d/init.d/network start však budou použity nově vytvořené konfigurační soubory. Při ručním startu pppd bude použita konfigurace stará. Na kartě PAP nakonec vyplníte jméno a heslo, které se potom zapíše do souboru pap-secrets. Po vyplnění se můžete stiskem tlačítka Connect rovnou připojit do Internetu.

 
Pocet navstev: 110826