Další Předchozí Obsah

2. Práce se soubory a adresáři

Následující sekce popisují obecné příkazy pro správu souborů a vysvětlují jejich použití. Existuje řada dalších příkazů; ty zde uvedené by vám měly pomoci do začátku.

2.1 Výpis obsahu adresáře - příkaz ls

Pro zjištění toho, jaké soubory jsou uloženy v adresáři slouží příkaz ls. Základní syntaxe je následující:

$ ls [-volba]... [jméno souboru nebo adresáře]

Volby určují typ zobrazovaných informací a způsob jejich zobrazení. Pokud neuvedeme žádnou volbu zobrazí se tzv. krátký výpis. Jinak můžeme použít následujících voleb:

-a Vypíše všechny soubory v adresářích včetně těch, jejichž jména začínají tečkou.
-C Vypisovat soubory do sloupců tříděných svisle.
-d Vypíše informace o zadaných adresářích nikoli o jejich obsahu.
-F Za jména souborů připojit znak indikující typ souboru. Pro proveditelné soubory znak `*', `/' pro adresáře, `@' pro symbolické linky, `|' pro pojmenované roury (FIFO), `=' pro sokety, a nic pro normální soubory.
-i Bude vypisovat čísla i-uzlů.
-l Kromě jména souboru se bude vypisovat jeho typ, práva, počet pevných odkazů na soubor, jméno vlastníka, skupiny, velikost v bytech a časový údaj (čas poslední změny, pokud nebyl vybrán jiný údaj). U souborů, jejichž časový údaj je starší než 6 měsíců nebo novější než -1 hodina, bude místo hodiny a minuty vypsán rok.
-r Výpis bude setříděn v obráceném pořadí.
-R Vypíše obsah všech adresářů rekurzivně (včetně podadresářů).
-t Setřídí výpis obsahu adresáře podle časového údaje a nikoli podle abecedy. Nejnovější soubory budou vypsány první.

2.2 Kopírování souborů - příkaz cp

Pro provádění kopií souborů slouží příkaz cp. Syntaxe je následující:

$ cp původní_soubor[y] cíl

Pokud je poslední parametr jméno existujícího adresáře, cp bude kopírovat zadané soubory pod původními jmény do zadaného adresáře. Jinak pokud jsou zadána pouze dvě jména, zkopíruje první soubor do druhého.

2.3 Přesun (přejmenování souboru) - příkaz mv

Pro přesun souboru na nové místo slouží příkaz mv. Syntaxe je následující:

$ mv původní_soubor[y] cíl

Pokud je poslední parametr jméno existujícího adresáře, mv přemístí zadané soubory pod původními jmény do zadaného adresáře. Jinak pokud jsou zadána pouze dvě jména, přemístí první soubor do druhého. Je chybou, pokud jsou zadána více než dvě jména a poslední parametr není adresář. Mezi různými svazky je možné přemísťovat pouze obyčejné soubory.

2.4 Mazání souboru - příkaz rm

K mazání souborů slouží příkaz rm.

$ rm [volba] soubor

Argument volba může nabývat následujících hodnot:

-f Bude ignorovat neexistující soubory a nebude se ptát uživatele.
-i Bude vyžadovat potvrzení před smazáním jednotlivých souborů. Pokud odpověď uživatele nezačíná znakem `y' nebo `Y', soubor nebude smazán.
-r, -R Bude rušit zadané adresáře i s jejich obsahem.

2.5 Prohlížení obsahu souboru - příkazy more, less

Pro zobrazení obsahu souboru po obrazovkách slouží příkazy more a less. Syntaxe je následující:

$ more soubor[y]
$ less soubor[y]

2.6 Spojování souborů - příkaz cat

cat je zkratka pro concatenate (spojovat). Původně byl tento příkaz zamýšlen pro spojování více textových souborů do jednoho, ale používá se i k dalším účelům.

Ke spojení dvou souborů do jednoho jednoduše napište jejich názvy za cat a výstup přesměrujte do souboru. Příkaz cat pracuje se standardním vstupem a standardním výstupem, takže musíte použít shellovské znaky pro přesměrování. Například:


$ cat file1 file2 file3 > bigfile

Můžete cat používat i k prostému zobrazní obsahu textového souboru na obrazovce monitoru.

$ cat soubor

2.7 Zobrazení začátku/konce souboru - příkazy head, tail

V některých případech nechceme vidět celý soubor, ale zajímá nás pouze několik prvních resp. posledních řádků souboru. V takovém případě můžeme použít utility head a tail. Syntaxe je následující:

$ head [-n] soubor
$ tail [+-číslo] [volba] soubor

Argument -n udává, kolik řádků souboru se má zobrazit. Pokud není uveden, zobrazí se prvních 10 řádků.

V případě příkazu tail jsou argumenty následující:
číslo Pokud není tento argument uveden, utilita zobrazuje posledních 10 řádků. Pokud je před číslem znaménko +, zobrazí zadaný počet jednotek od začátku souboru. Prokud je argumentem znaménko -, zobrazí zadaný počet jednotek před koncem souboru.
volba Tento argument určuje, v jakých jednotkách se chápe argument číslo. Možné hodnoty jsou:
b - počítáme po blocích
c - počítáme po znacích
l - počítáme po řádkách

2.8 Filtry: tee, sort, uniq, wc, tr

Programy označované jako filtry obvykle pracují se standardním vstupem a standardním výstupem. Nejčastěji se používají v kolonách s dalšími příkazy. Mezi filtry lze zařadit příkazy tee (uložení mezivýsledku do souboru), sort (setřídění vstupu), uniq (vyloučení duplicit), wc (počítání slov, řádků, znaků), tr (záměna znaků) a některé další.

$ tee soubor

Program tee kopíruje standardní vstup na standardní výstup a současně zapisuje do uvedeného souboru. Používá se pro uložení mezivýsledku ve vícenásobném propojení procesů přes roury.

$ sort [+číslo] [přepínače] [soubor]

Příkaz setřídí standardní vstup, popř. uvedený soubor. Standardně se třídí znakově, vzestupně. Třídění probíhá na základě rozčlenění řádků do sloupců (údaj z 1. sloupce je první klíč, z druhé sloupce je druhý klíč ...).

-n setřídění numerické (pokud jsou číselné hodnoty)
-r setřídění sestupné
-f nebudou se rozlišovat malá a velká písmena (velká písmena se převádí na malá)
+číslo určuje sloupec, který se má použít pro třídění. Sloupce se číslují od 0. Lze definovat více sloupců (např. zápis +3 +1 určuje, že primární klíč je ve 4. sloupci, sekundární klíč ve 2. sloupci). K číslu sloupce mohou být připojeny písmena n, r či f, které ovlivňují způsob třídění dle tohoto klíče
-číslo určuje sloupec, před kterým klíče končí. Obvykle se neuvádí - klíče jsou až do posledního sloupce na řádce. Tento parametr se nejčastěji používá v kombinaci s vylučováním duplicit
-t znak určení znaku, který odděluje jednotlivé sloupce
-u z výstupního souboru budou vyloučeny duplicitní řádky (pro posouzení duplicit se porovnávají pouze klíče)


$ uniq [parametry] [soubor]

Tento příkaz odstraní ze vstupních dat všechny duplicitní řádky. Vstupní data musí být předem setříděna. Lze zadat následující parametry:

-číslo přeskočí se zadaný počet sloupců od začátku
-u budou se vypisovat pouze řádky, které nejsou duplicitní
-d budou se vypisovat pouze řádky, které jsou duplicitní
-c na začátku každého řádku se vypíše počet výskytů


$ wc [-lwc] [soubor]

Příkaz zjistí počet řádků (-l), slov (-w) či znaků (-c) ve vstupním souboru. Příkaz zjišťuje požadované počty i pro několik souborů najednou, na závěr uvádí celkový součet (total).

$ tr [-cds] staré-znaky nové-znaky

Příkaz nahradí znaky z prvního řetězce odpovídajícími znaky z druhého řetězce. Oktalové číslo znaku v ASCII tabulce lze zadat za zpětným lomítkem (např. \012 označuje znak konce řádky). Posloupnost znaků z ASCII tabulky lze vyjádřit pomocí prvního a posledního znaku odděleného pomlčkou (např. a-z označuje malá písmena). Pokud je druhý řetězec kratší, použije se poslední znak tohoto řetězce. Lze použít následující parametry:

-d znaky specifikované v prvním řetězci se zruší
-c první řetězec označuje znaky, které se nemají nahrazovat
-s pokud je více stejných nových znaků za sebou, vypíše se pouze jeden

V příkazu tr nelze zadat jméno vstupního souboru na příkazové řádce - nutno pomocí přesměrování.
Následující příklad umístí jednotlivá slova ze vstupního souboru na samostatné řádky s potlačením prázdných řádek:


  tr -cs 'a-zA-Z' '\012' < vstup > vystup

2.9 Hledání souborů - příkazy which, whereis, find, locate

which

Prvním je příkaz which. Obvykle je používán k rychlému zjištění umístění nějakého programu. Prohledává jen adresáře uvedené v cestě PATH a jako výsledek vrací první výskyt hledaného souboru a adresářovou cestu k němu. Příklad:

$ which bash
/bin/bash


Tady vidíte, že bash je v adresáři /bin. Toto je velmi omezený příkaz, protože prohledává jen adresáře v PATH.

whereis

Příkaz whereis pracuje podobně jako which, ale navíc může vyhledávat man stránky a zdrojové soubory. whereis vyhledávání souborů bash by mělo dát tento výsledek:

$ whereis bash
bash: /bin/bash /usr/bin/bash /usr/man/man1/bash.1.gz

Tento příkaz nám neříká jen, kde je hledaný program, ale též kde je uložena online dokumetace k němu. Rovněž tento příkaz je omezený. Co kdybyste chtěli nalézt nějaký konfigurační soubor? Na to nemůžete použít which ani whereis.

find

Příkaz find umí hledat cokoliv. Syntaxe tohoto příkazu je následující:

$ find adresář výraz

Utilita find prochází zadané adresáře a podadresáře a vyhledává všechny soubory, které vyhovují danému výrazu. Kritéria, která se mohou ve výrazu vyskytnout jsou následující:

-name jméno_souboru Hledají se soubory s daným jménem.
-t typ_souboru Hledají se soubory uvedeného typu. Možné typy jsou:
b - blokový speciální soubor
c - znakový speciální soubor
p - fifo (pojmenovaný pipe)
d - adresář
f - obyčejný soubor
-user jméno Hledají se soubory, jejichž vlastníkem je uživatel jméno.
-group jméno Hledají se soubory, jejichž vlastník je člen skupiny jméno.
-size +-n[c] Hledají se soubory, jejichž velikost je určena hodnotou n. Je-li uveden znak c, velikost souboru se měří ve znacích.
-atime n Hledají se soubory, k nimž byl proveden poslední přístup před n dny.
-ntime n Hledají se soubory, jejichž poslední modifikace byla provedena před n dny.
-print Akční kritérium. Po dosažení tohoto kritéria se zobrazí cesta k souboru.
-exec příkaz\; Akční kritérium. Pro každý nalezený soubor se provede příkaz. Pokud se uvnitř příkazu vyskytne {}, reprezentuje jméno nalezeného souboru.
-ok příkaz\; Akční kritérium. Funguje stejně jako -exec, jenom se musí každý příkaz potvrdit y.

Následující příkaz vypíše všechna jména souborů v aktuálním adresáři, jejichž vlastníky jsou uživatelé jirka a lada, a současně tyto soubory vymaže.


$ find . \( -user jirka -o -user lada\) -print -exec rm {}\;

Další příkaz v adesářích /home/lada a /home/jirka nalezne všechny soubory větší než 10000 bajtů a poslední přístup k nim byl před více než pěti dny.

$ find /home/jirka /home/lada -size +10000c -atime +5 -ok rm {}\;


locate

Příkaz locate prohledává celý souborový systém stejně, jako to dělá příkaz find, ale namísto skutečného souborového systému prohledává svoji databázi. Databáze je nastavena tak, aby se automaticky updatovala. Databázi pro locate můžete updatovat i ručně spuštěním příkazu updatedb. Příkaz updatedb nemůže spouštět normální uživatel. Tady je příklad příkazu locate v akci:

$ locate xinitrc
# nemusíme být přihlášeni jako root
/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc
/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.fvwm2
/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.openwin
/var/X11R6/lib/xinit/xinitrc.twm

2.10 Archivátory - příkazy gzip, bzip2, tar, zip

UNIX nabízí několik programů, které můžete použít ke kompresi a archivování souborů. Tyto programy jsou obzvláště užitečné pro vytváření záloh a pro posílání kopií souborů mezi počítači prostřednictvím sítě. Tyto programy si poradí jak s Unixovými, tak i Windowsovými formáty archivů.

gzip

gzip je kompresní program z projektu GNU. Pracuje tak, že zkomprimuje jeden zadaný soubor. Základní použití vypadá takto:

$ gzip infile

Výsledný soubor bude pojmenován infile.gz a bude obvykle menší, než onen vstupní soubor. Všimněte si, že infile je nahrazen infile.gz. To znamená, že infile už nebude existovat. Pouze jeho gzipovaná forma.

Můžete rovněž vybalancovat optimalizaci velikosti komprimace, nebo její rychlosti. Maximální komprese dosáhnete takto:


$ gzip -9 infile

Takto bude komprimace trvat déle, ale výsledný soubor bude nejmenší, jaký umí gzip vyrobit. Zadáním nižších hodnot ve volbě v příkazové řádce dosáhnete kratšího času komprimace, ale komprese nebude taková.

Dekompresi gzipovaných programů můžete provést pomocí dvou příkazů, které jsou ale ve skutečnosti tím samým programem. Program gzip dekomprimuje jakýkoliv soubor s rozpoznanou příponou. Tou může být některá z těchto: .gz, -gz, .z, -z, .Z, nebo -Z. První metoda dekomprese je program gunzip, použitý takto:


$ gunzip infile.gz

To vytvoří dekomprimovanou verzi souboru infile v aktuálním adresáři a přípona .gz bude z názvu souboru odstraněna.

Druhým způsobem je použít opět gzip, ale s volbou -d:


$ gzip -d infile.gz

To způsobí přesně totéž, jako volání gunzip-u. Důvod je prostý: gunzip je pouze symbolickým linkem na /bin/gzip.

bzip2

bzip2 je alternativní kompresní program. Používá jiný komprimační algoritmus než gzip. To vyúsťuje do několika výhod a několika nevýhod. Hlavní výhodou bzip2 je velikost zkomprimovaného souboru. bzip2 téměř vždy zkomprimuje soubor lépe, než gzip. V některých případech to může dávat podstatně menší soubory. To může být velká výhoda pro lidi, kteří mají pomalejší modemové připojení.

Nevýhodou programu bzip2 je, že zatěžuje CPU mnohem více než gzip. To obecně znamená, že bzipování souboru bude trvat déle a bude více využívat CPU, než kolik by vyžadovalo gzipování. Když se rozhodujete, který kompresní program použít, musíte zvážit rychlost vs. velikost a rozhodnout, co je důležitější.

Používání programu bzip2 je velmi podobné používání gzipu, takže se nebudeme zdržovat jeho popisováním. Jednoduše zadejte bzip2 a název souboru, který chcete zkomprimovat:


$ bzip2 infile

Výsledný výstupní soubor bude obvykle menší, než vstupní a bude se jmenovat infile.bz2. Tak jako u gzipu nebude už vstupní soubor existovat - bzip2 nahradí vstupní soubor jeho zkomprimovanou kopií.

Stejně jaku u programu gzip můžete používat číselné volby pro ladění kompresního poměru a rychlosti. Následující příklad ukazuje, jak dosáhnout maximální komprese (s odpovídajícím vytížením CPU):


$ bzip2 -9 infile

Pro dekompresi souborů jejichž název končí .bz2 existují dva programy stejně, jako tomu bylo u programu gzip. Můžete použít bzip2 nebo bunzip2.

tar

tar je páskový archivátor z projektu GNU. Z několika souborů a adresářů vytvoří jeden velký soubor. To pak umožňuje komprimovat celý adresářový strom, což by použitím samotného gzip nebo bzip2 nebylo možné. Program tar má množství voleb zadávaných z příkazového řádku. Tato sekce pokrývá pouze nejobvyklejší způsoby jeho využití.

Tím úplně nejčastějším zůsobem použití programu tar je dekomprese a rozbalení (unarchive) balíčku, který jste si stáhli z webu nebo ftp. Většina těchto souborů má příponu .tar.gz. Obvykle se tomu říkává tarball. Znamená to, že několik souborů bylo zabaleno pomocí tar, a potom zkomprimováno gzip-em. Rovněž to někdy můžete vidět ve formě .tar.Z. To znamená to samé, jen to bylo nejspíš vytvořeno na starším unixovém systému.

Alternativně můžete někde objevit soubor s příponou .tar.bz2. Třeba zdrojové balíčky kernelu jsou obvykle distribuovány v této formě, protože je to menší pro download. Jak jste asi uhodli, je to několik souborů sbalených pomocí tar a posléze bzipovaných.

Ke všem souborům v archivu se můžete dostat použitím taru s jistými argumenty zadanými na příkazovém řádku. Při rozbalování tarballu používáme příznak -z, který říká, aby se před rozbalením použil gunzip a dekomprimoval jej. Obená forma dekomprese tarballu je následující:


$ tar -xvzf hejaz.tar.gz

Volba -x znamená extract - rozbalit. To je důležité, protože to říká taru, co má se vstupním souborem udělat. V tomto případě bude vstupní soubor rozbalen zpět do všech těch souborů a adresářů, ze kterých byl vytvořen.
Volba -v znamená, aby byl tar upovídaný (vebose). Takže tar bude vypisovat informace o všech souborech, které z archivu vybaluje. Je zcela přijatelné nechat tuto volbu vypnutou, když se ukáže nudnou. V opačném případě můžete zkusit -vv a dosáhnout tak mimořádné upovídanosti a získat výpis s mnoha dalšími informacemi o každém vybalovaném souboru.
Volba -z říká taru, aby hejaz.tar.gz nejprve prohnal gunzipem.
A konečně volba -f říká taru, že následující řetězec je jménem archivního souboru, o jehož rozbalení tu celou dobu běží. Je několik způsobů, jak zapsat tentýž příkaz. Na starších systémech postrádajících pořádnou kopii GNU taru, můžete zahlédnout tento zápis:

$ gzip -dc hejaz.tar.gz | tar -xvf -

Tento příkazový řádek unzipuje soubor a výstup pošle do programu tar. Volba -c říká, aby gzip poslal výsledek své práce do standardního výstupu (stdout), místo do souboru. Rourou se pak tento výstup předá programu tar k rozbalení. "-" na konci znamená, že místo souboru se mají data brát ze standardního vstupu (zde z roury). To rozbalí proud dat, který přichází z gzipu a zapíše je na disk.

Také můžete narazit na bzipované archivy. Místo volby -z zadejte -j.

Je důležité si zapamatovat, že tar ukládá vybalené soubory do aktuálního adresáře. Takže máte-li nějaký archiv v adresáři /tmp, a chcete jej rozbalit do svého domovského adresáře, máte dvě možnosti. Zaprvé můžete archiv přesunout do svého domovského adresáře a rozbalit ho tam. Nebo můžete zadat v příkazovém řádku cestu k archivu:


$ tar -xvzf /tmp/bar.tar.gz

Druhou nejobvyklejší činností s programem tar je vytváření vašich vlastních archivů. Vytvoření archivu není o mnoho komplikovanější, než jeho rozbalování. Jen se použije jiná sada voleb v příkazovém řádku. K vytvoření komprimovaeného archivu ze všech souborů v aktuálním adresáři včetně všech podadresářů a souborů v nich obsažených použijete tar v této formě:

$ tar -cvzf archive.tar.gz .

Volba -c na příkazovém řádku říká programu tar, aby vytvořil archiv. Volba -z prožene vytvořený archiv gzipem, aby se zkomprimoval. Ta tečka na konci označuje aktuální adresář (co se má archivovat). archive.tar.gz je jméno souboru v němž bude archiv uložen. Můžete si ho pojmenovat jak chcete a zdáte-li v názvu i cestu, bude archiv umístěn tam, kam cesta ukazuje. Uveďme si příklad:

$ tar -cvzf /tmp/archive.tar.gz .

Archiv pak bude vytvořen v /tmp. Co se má archivovat můžete zadat jako seznam souborů a adresářů na konci příkazové řádky.

zip

Nakonec tu máme ještě dvě utility používané ke komprimaci souborů. Jsou velmi rozšířené ve světě Windows, takže i UNIX je - kvůli přenositelnosti souborů - obsahuje. Tím kompresním programem je zip a dekompresním protějškem program unzip. Komprese jednoho souboru je snadná:

$ zip foo *

Takto se vytvoří soubor foo.zip, který bude obsahovat všechny soubory, které jsou v aktuálním adresáři. Příponu .zip přidává zip automaticky, takže není nutné ji za jméno souboru psát. Zip může do archivu přidávat rekurzivně i adresáře a soubory, které jsou vnořené v aktuálním adresáři pomocí volby -r:

$ zip -r foo *

Dekomprese souborů je opět snadná:

$ unzip foo

Takto extrahujete všechny soubory ze souboru foo.zip, včetně veškerých adresářů, které by archiv obsahoval. Příponu .zip opět nemusíte zadávat.

2.11 Dokumentace - manuálové stránky, info

Ačkoli jsem na téma všudypřítomné podrobné dokumentace několikrát narazila, musím je zmínit ještě samostatně. Dokumentace k Unixu se dělí do několika částí. První představují manuálové stránky. Vyvoláte je v textové konzoli příkazem

$ man požadované_heslo

Manuálové stránky popisují všechny příkazy systému, důležité konfigurační soubory, funkce a mnoho dalších věcí. Obsahují podrobnou referenci i příklady.

Systém manuálových stránek je poměrně starý a zdá se, že je brzy nahradí tzv. info. Info je nápověda obsahem podobná manuálovým stránkám, umožňuje však odkazovat z jednoho tématu na druhé podobně jako na Internetu. Na rozdíl od manuálových stránek se dá zobrazit i obsah popisovaných témat. Vzhledem k tomu, že obliba info stále narůstá, může se stát, že novější věci najdete popsané jen v info.


Další Předchozí Obsah